Kdo vlastně selhal v Cannes?

Zdá se, že největší událostí letošního festivalu v Cannes bude nakonec Trierova slovní provokace, která přebila skutečnost, že v centru pozornosti festivalu by měl být z principu především film.

Pravda je, že soutěžní filmy promítané před osudnou (a ostudnou) tiskovkou, ze které uniklo do zpráv z kontextu vytržené Trierovo prohlášení, že rozumí Hitlerovi, příliš nenadchly. Přes obecně deklarované rozhořčení se lze domýšlet, že především někteří novináři v skrytu duše zajásali nad Trierovou neobratnou provokací a možností mít zase o čem psát. Také někteří účastníci si hned přihřáli polívčičku a přispěchali dát najevo morální převahu nad dánským provokatérem, obzvlášť když takto projevená ušlechtilost aktéra nic nestojí. Pokud by se mezi účastníky festivalu chtěl někdo projevit jako opravdový formát a osobnost, měl právě v této chvíli možnost: mohl se zastat Larse von Triera.

V žádném případě nechci Trierovy výroky omlouvat, přesto mi vadí snaha celou aféru démonizovat. „Dlouho jsem si myslel, že jsem byl Žid a cítil jsem se dobře...  Ale ukázalo se, že mí rodiče byli německého původu a že jsem tedy nacista. A měl jsem z toho docela radost,“ odpověděl Trier na otázku po jeho německých kořenech a pokračoval: „Dovedu pochopit Hitlera. Neschvaluji, co udělal za druhé světové války, ale chápu ho jako člověka, jak se musel cítit na konci o samotě v bunkru.“

Trier je znám jako provokatér a víceméně se od něj očekává, že dostojí své pověsti kontroverzního tvůrce. I na tiskovce mu proto byly kladeny záměrně provokativní otázky a Trier, jak sám později přiznal, se snažil své pověsti dostát. Už v průběhu výše zmíněných vět bylo znát, že režisér pochopil, na jak tenký led se dostal. Ovšem jakýkoli pokus provokaci vysvětlit ji dělal ještě horší. Výroky Triera jsou neobratné a místy vrcholně trapné, podstatné však je, že v kontextu tiskovky šlo o zcela jasnou nadsázku, nikoli o vážně míněný postoj. Kultivovaný člověk by takové pochybení prostě přešel mlčením, stejně jako Gainsbourgová, která seděla na tiskovce vedle Triera. Na rozdíl od Dunstové, které neváhala hned na místě předvést hereckou etudu na téma otřesené morálky, přestože dotčeně by se mohla cítit především právě Gainsbourgová, která má židovské předky.

Snad nikdo, kdo se byť jen okrajově setkal s dílem Triera, nepochybuje, že Trier k nacismu žádné sympatie nechová. Trier tvoří výlučně autorské filmy a provokuje tím, že zkoumá rigidní společenská tabu, která se zakrývají líbivou fasádou. Pod ní obvykle nachází ne tak hezkou, zato mnohem komplexnější a často nepříjemnou skutečnost.  I z tohoto hlediska je třeba chápat jeho výroky jako intuitivní útok na bolavé místo společnosti, která se brání  hysterickými zákazy. Pochybuji, že všichni, kteří tak horlivě projevovali své rozhořčení, byli opravdu raněni ve svých citech. Spíše jen reagovali naučeným způsobem, aniž by dokázali rozpoznat rozdíl mezi netaktností a zlým úmyslem.